Πρόσφατες κριτικές από τον XIOZ

Mňaúžasné!

Příliš generická "střílečka", evidentně vytvořená s minimem námahy. Hra nemá čím reálně zaujmout a její dokončení je příliš bolestivé.

Trojka je nepatrně vylepšená oproti dvěma předchozím dílům, ale fakticky opět copy pasta. A pořád bez multiplayeru.

Více orků na porážku. Skvělé!

Orkovský masakr bleskovým samostřílem.

The Room je skvělá série puzzle her a vývojáři nezklamali ani tentokrát. Není třeba se o ničem rozepisovat, gameplay hovoří sám za sebe. Koupí určitě neprohloupíte.

Dělám to s těžkým srdcem, ale dát pozitivní recenzi jen z principu, že jsme konečně dostali další singleplayerové rozšíření Gwentu, prostě nejde. Co se hře nepovedlo? Vlastně bude lehčí udělat výčet toho, co se povedlo: vyšlo další singleplayerové rozšíření Gwentu. Toť vše. Celé mi to přijde špatně. Jednak není kampaň (jako v Thronebreakeru) a místo té máme jednu mapu s procedurálně generovanými událostmi. Jelikož se vývojáři rozhodli pro roguelike styl, tak hratelnost vychází z neustálého opakování průchodů téže mapou dokola a dokola a dokola... Jeden průchod mapou je přibližně 15-30 minut. Průchody se dají ztížit tím, že si hráč na začátku zvolí handicapy, k čemuž ho hra ve výsledku donutí tím, že jinak nepostoupí příběhem. Příběh se mimochodem děje jen pár cutscénami mezi průchody. Vůbec se divím, že se obtěžovali s příběhem, protože ani v nejmenším nedává smysl a ani nijak neobohacuje téma Zaklínače. Nejvíc si člověk klepe na čelo ve chvíli, kdy si uvědomí, že "děj" je situován "stovky let před Geraltem", ale z nějakého důvodu hraje s kartama typu Marigold apod. Takže vývojáři se ani neobtěžovali přemýšlet nad logikou designu karet. Další velký problém vidím v samotném stavění balíčku. Na začátku má hráč kromě klíčové karty (což je speciální silnější karta, jež lze během průchodu i několikrát vylepšit), kterou si může vybrat ze tří možností, vždy stejný balíček a ten se teprve v průchodu dá upravovat. U toho ale celkem dost záleží na štěstí. A užívat si hru jen v návaznosti na štěstí - no, to po chvíli prostě přestane bavit.

Další dávka divnosti od Rail Slave. Člověk klasicky neví, co má čekat... ale potom vlastně ani neví, co to dostal.

Vážně nerozumím, proč Deck Nine dělají stejnou chybu dvakrát po sobě. Stejně jako v LiS:BTS, které také vyvíjeli, i zde se rozhodli pro vydání Deluxe verze hry, což je ve výsledku jen jedna bonusová epizoda a nějaký zbytečný bonus navíc (v tomto případě outfity pro Alex, které byly alespoň příjemným odkazem na předchozí díly série). Za cenu, která za to rozhodně nestojí, dostanete krátkou epizodu, kde hrajete za Steph, která je jednou z vedlejších postav hlavního příběhu nejen tady v True Colors, ale i v předchozích dílech LiS a LiS:BTS. Bonusová epizoda sice částečně osvětluje Stephin život mezi událostmi v Arcadia Bay a dějem zde v Haven Springs, který uvádí, ale je to podáno strašně nezáživným způsobem. Hráč je nucen obsluhovat hudební obchod a studio rádia, což je, jak byste čekali, dokola to samé. Je jasné, že skalní fanoušci série si toto DLC koupí (ostatně jako já) kvůli kompletnosti příběhu. Ale prostě bohužel zde není jediný náznak originality či vůbec snahy udělat dodatek zábavným. Jediné, co si tak hráč z bonusové epizody odnáší, je příběhový úvod do Haven Springs a roli Steph v jeho komunitě. A možná ještě příjemný poslech několika nových písniček, které lze pustit do rádia.

Tak a konečně jsem se dostal ke třetímu dílu mé oblíbené série Life is Strange. A opět se chystám dodržet svůj rituál a hluboce se rozepsat o hře v recenzi. Pro ty, kteří neradi tráví čas čtením cizích řádků, zde v rychlosti zmíním jen toto:
Za mě doposud nejpovedenější díl. Bez pochyb.
Samozřejmě se s mým názorem nemusíte plně ztotožnit a budete považovat některý z předchozích dílů za lepší. V pořádku. Chcete-li se ale seznámit s tím, proč jsem si názor takto utvořil, prosím, čtěte dále.

Hlavní postava Alex je nám ihned z kraje hry rychle představena a dozvídáme se i nějaké informace o její komplikované minulosti. Alex si hráče velmi rychle získá svou sympatičností a hodnověrností. Příběh představuje Alexin pokus o nový začátek po odchodu z dětského domova. Je jí 21 let a chystá se odstěhovat za svým bratrem Gabem, kterého neviděla 8 let od doby, co byl poslán do nápravného zařízení.

Gabovi se druhá šance v životě naskytla v horském městečku Haven Springs v Coloradu a nyní chce pomoci i své mladší sestře. Důlní město Haven již od prvního okamžiku okouzluje hráče svou malebností. Prostředí je autentické, zřetelný je smysl pro detail. Vzhledem k malé velikosti města zde existuje úzká komunita obyvatel, kde zná každý každého osobně, a té se Gabe stal součástí. Nyní má s jeho pomocí i Alex vyhlídky na začlenění se.

Veškeré postavy jsou excelentně vymyšlené a vztahy mezi nimi jsou věrohodné, což bohužel nebyl vždy standard v předchozích dílech. Oproti předchozím hrám je zde dále jedno velmi znatelné zlepšení týkající se postav - jejich mimika. Vývojáři si dali extra záležet na výrazech obličejů, jelikož hra se celá odvíjí od emocí postav. Na těch staví i speciální schopnost Alex - umí číst v lidech, co si myslí, cítí jejich emoce, vidí je prostřednictvím aury okolo nich a dokonce jimi umí částečně manipulovat. Odtud pochází i přízvisko hry "True Colors", jelikož referuje viditelnost pocitů prostřednictvím Alexiny schopnosti. Ačkoliv je schopnost ve hře prezentována jako nadpřirozená, mně osobně se líbil fakt, že je to vlastně relativně uvěřitelná schopnost a nemusí být nutně nepřirozená (což se ale v žádném případě nedá říci v předchozích dílech o manipulaci času či telekinezi).

Úvodem do příběhu je, jak jsem již zmínil, snaha o nový start v životě Alex. Notnou dobu vnímáme její snahu zapadnout, někam konečně patřit, čemuž pomáhá i její schopnost. Díky ní totiž ví, jak s lidmi interagovat a pomáhá jí překonat její přirozenou stydlivost. Schopnost používá nejen pro vlastní potřeby a zisk, ale též s ní pomáhá lidem okolo. Nebo si to alespoň myslí. Postupně totiž zjišťuje, že v městečku Haven Springs není nic, jak se na první pohled zdá.

Hlavními pilíři příběhu jsou v tomto dílu lež a přetvářka, chamtivost a sobeckost. Bohužel, Alex se to musí dozvědět jedním z nejhorších způsobů. Svou schopnost pak používá nejen k pomoci ostatním, ale hlavně aby rozpletla pavučinu lží, jež na městě léta leží. Příběh je perfektní, obsahuje několik nečekaných plot twistů, nabízí mnoho morálních ponaučení a filozofuje nad etikou. Jako pozitivum vnímám, že jen velmi zlehka zabrušuje do citlivých témat, která byla součástí předchozích dílů, jako politika, drogy či sexuální orientace. Poslední zmíněné hraje zásadnější roli jen ve chvíli, když se hráč rozhodne k romantickému vztahu. Hra nabízí pouze dvě možnosti (opačné nebo stejné pohlaví), které se vzájemně vylučují.

Jak jsme již zvyklí z předchozích Life is Strange her, v průběhu hraní je před hráče položeno několik nelehkých voleb. Jenže v tomhle dílu bohužel velmi nešikovně a v některých případech dokonce zbytečně. Narážím na dost podstatnou věc, která se mi nelíbila, čímž je konec, resp. konce. Šest různých konců jsou totiž v podstatě jeden generický konec, který se liší pouze tím, pro jaký typ romantického vztahu se hráč rozhodl, či jestli vůbec, a jak s ním naloží.

Rozhodnutí v hlavním příběhu tak sice ovlivňují průběhy jednotlivých epizod a vztahy s vedlejšími postavami, ale nikoliv úplný konec. Což mě osobně značně zklamalo. Zvlášť, když jsme z předchozích dílů přivykli diametrálně odlišným koncům, na které měla naše rozhodnutí opravdový dopad. V True Colors je takových možností pro různé zajímavé konce, které by dávaly smysl, včetně takového, kde by hráč například úplně pohořel a skončil by špatně. Protože udělat chybná rozhodnutí tady vlastně není vůbec těžké. Bohužel, máme co máme a konec tak, dle mého názoru, neposkytuje úplnou satisfakci, které ale určitě mohl dosáhnout. Stačilo, aby mu vývojáři věnovali více pozornosti.

Romantické možnosti jsou, jak už bylo řečeno, omezeny na dvě. Hráč může zvolit jednu nebo druhou nebo se romanci naprosto vyhnout. Bohužel, vztahy těchto dvou postav nebyly dostatečně rozvíjeny přímo v gameplayi, byť si hráč může přečíst SMS konverzace v telefonu nebo poznámky v deníku. A tak ve chvíli, kdy hra začne nabízet romantické možnosti, mi přišlo, že jsem do toho víceméně tlačen a nebyl jsem spokojen s faktem, že to nepřišlo přirozeně s postupem v příběhu.

Další, zřejmě jen subjektivní pocit byl to, že mi někdy přišlo, jako by bylo něco z obsahu vystřiženo či bylo v plánu dodělat a nakonec nebylo. Pamatuji si několik zvláštních střihů, kdy jsem čekal pokračování nějaké konverzace či situace, ale to nikdy nepřišlo.

Příběhu jakožto celku se nevyhnulo pár "plothole" problémů (inkonzistence děje), které se týkaly především (ale nejen) Alexiny schopnosti. Ale pro to mám pochopení, protože si myslím, že tohle je výrazněji náročnější koncept speciální schopnosti než jsme měli možnost vidět v předchozích dílech, co se komplexnosti v ději týče.

Soundtrack je, jak je zvykem, dokonale zkompilovaný. Za mě konkurenceschopný původnímu LiS soundtracku. Šikovná kombinace indie umělců a některých mainstreamových písniček a jejich zasazení do scén a momentů naprosto bezchybně podkreslují a dotváří atmosféru, jak je zrovna zapotřebí.

Samostatně tu chci vychválit volbu písně "Dido - Thank You". Když jsem v dané scéně slyšel nástup tohoto songu, myslel jsem, že se mi to jen zdá. Nakonec se ukázalo, že ne, a musím říct, že kdo přišel s tímhle nápadem, si zaslouží medaili. Tahle pecka byla v době vývoje hry 23 let stará! Člověk by řekl, že se nikdo nemůže obtěžovat s výběrem takhle staré písničky. A přitom sedla dokonale, nepochybně zařídila jednu z nejintenzivnějších scén ze hry.

Voice acting se standardně povedl. Každá postava zní většinu času přesvědčivě, tón hlasu koresponduje s mimikou obličeje a i emočně náročnější scény působí ideálně, herci nic nepřehnali ani neošidili.

Na rozdíl od předchozích dílů hra částečně implementuje open world koncept, což znamená, že hráč má volnou ruku v objevování městečka a v pořadí úkolů. Škoda je, že není možné samovolně opustit město, přestože v rámci postupu příběhem se to děje několikrát. Možnosti zde rozhodně být mohly.

Sběratelské předměty jsou v tomto dílu nazvané jako "vzpomínky". Alex občas kolem předmětů v okolí uvidí auru a může prožít vzpomínky spojené s tímto předmětem. Někdy získá informace, které lze použít v dialozích, jindy se jedná o naprosto nepotřebné záležitosti.

Velkou výčitku mám k délce hry. Projít pět kapitol, kde jsem se snažil prozkoumat každé zákoutí a objevit každý dialog, mi zabralo okolo 11 hodin. Hra si určitě zasloužila více herního času rozšířením hlavního příběhu.

Uzavřel bych to tím, že Deck Nine si sice ukousli větší sousto, ale nějakým zázrakem jim to nevypadalo z úst. Mohu jen spekulovat, co stojí za naprosto zbytečnými chybami a nenaplněným potenciálem, jestli to byl budget, deadliny nebo špatná komunikace v týmu. Faktem je, že místo perfektní hry tu před námi stojí "jen" téměř perfektní hra.

A jak jsem říkal na začátku: za mě osobně nejlepší díl série Life is Strange.